Vše o PC hrách

recenze

Lost Heaven silně připomíná větší americká města třicátých let (Chicago), ačkoliv jeho skutečné jádro má mnohem blíže k sicilskému Palermu. Celý příběh je vlastně retro vyprávěním Tommyho, bývalého mafiánského přisluhovače, který se rozhodne skoncovat s gangsterskou kariérou. Nad šálkem kávy v zapadlém bistru vypráví svůj osmiletý příběh policejnímu komisaři … a že toho ví opravdu dost, vám dokáže každá z následujících zastávek v jeho nelehkém životě.

 Život je jen náhoda
Tommy Angelo býval obyčejný taxikář a špinavé praktiky se ho zdánlivě vůbec netýkaly. Alespoň do onoho osudného dne, kdy se čirou náhodou připletl do cesty dvěma Salieriho mafiánům, kterým v autě pomohl (ne zrovna dvakrát dobrovolně) uprchnout před kumpány konkurenčního bosse Morella. Ačkoliv se mu den poté vše zdá jen jako zlý sen, příchod dvou naštvaných a především ozbrojených chlápků jej hodně rychle probudí. Ti zdemolují Tommyho taxík a on sám je rád, když se mu nakonec podaří ve zdraví uprchnout do nedalekého - to je ale náhoda - Salieriho baru.

Nejen kvůli pomstě, ale také díky tomu, že z jeho zdroje obživy zbyl vrak, se přidává do Salieriho rodiny (čti gangu) a jeho - tedy vaše - mafiánská kariéra může začít.



 Zběsilá jízda
Hrát začínáte v okamžiku, kdy vám Paulie a Sam (vyplatí se znát své budoucí parťáky jmény) naskočí do vozidla. V tu chvíli se musíte rozjet, setřást pronásledovatele a ve spleti uliček se dostat až na místo určení, což i za vydatné pomoci průhledné mapky a kompasu může být horší než bloudit v noci po Brně. Nejen že vás tato úvodní honička velmi rychle vtáhne do děje, ale také vás donutí (a pokud ne, jste mrtví) naučit se alespoň základní principy jízdy dobovými automobily. Že jsou trochu jiné, poznáte velmi záhy.

Protože pravděpodobně nikdo z nás nemá kompletní znalosti vozů třicátých let, připravili autoři v úvodní nabídce položku Auto encyklopedie, kde si můžete každý kousek prohlédnout a přečíst si o něm ty nejzajímavější a nedůležitější věci. Osobně mě překvapilo, jakých rychlostí jsou údajně auta schopna dosáhnout - v těch nad 70km/h jsou už téměř neovladatelná.

 Mistři volantu
Jejich fyzikální stránka je pak zpracována velmi realisticky - samotná jízda, zatáčení, zrychlení a zpomalení v závislosti na povrchu vozovky, smyky i deformace. Můžete rozbít jedno či obě přední světla, prostřelit pneumatiky nebo zničit skleněnou výplň v oknech a „kondice“ auta se promítne do jeho pohyblivosti. Pokud se dopracujete až do stavu úplné imobility (v začátcích nic výjimečného), nemusíte si dělat těžkou hlavu. Stačí vystoupit, někde v koloně si vyhlédnout nový vůz, otevřít dveře, vyhodit řidiče (případně baseballkou naznačit, že vy teď auto potřebujete víc) a v klidu odjet. Po několikadílném rychlokurzu na dvorku Salieriho baru se postupně naučíte krást i různé modely zaparkovaných aut na ulici.

Chování vozů se dá označit za odpovídající skutečnosti, i když realita však občas překvapí - dvojité salto ve vzduchu, dopad na zem a jede se vesele dál. Pokud by se ale tehdejší stroje měly při sebemenší kolizi rozsypat, přestala by nás Mafia patrně hodně rychle bavit. A to rozhodně nepřestane, pokud tedy netrváte na famózních rychlostech a také si dáte tu práci naučit se s těmito vozy jezdit. Chvilku totiž trvá, než si na jejich fyziku zvyknete, přece jen je dost jiné kafe než ve většině současných her, ale pokud se je naučíte ovládat, máte vyhráno nejen v závodě, o kterém bude řeč dále.

Ještě se sluší dodat, že existuje celkem šest různých způsobů, jak se na jízdu autem dívat (oproti jedinému možnému pohledu zpoza ramen u „chodících“ misí). Kromě standardního pohledu na vás čekají tři variace 3rd-person pohledu v různých vzdálenostech od vozu, pohled od předního kola a také přímo ze silnice, i když z nich se auto samozřejmě nedá tak snadno řídit.

 Pulzující ruch Ztraceného nebe
Dříve, než se pustíme s Tommym dál, pokusím se trochu nastínit atmosféru města. To skutečně jako by žilo svým vlastním životem. Najdete tu rušné ulice i chudší čtvrti plné oprýskaných cihlových domů. Máme tu Little Italy i čínskou čtvrť, velké státní budovy, stanice nadzemky, parky.. Dosud se mi nepodařilo spočítat, kolik stojí v Lost Heaven typů staveb, vše vypadá rozdílně, na dvě shodné textury narazíte jen tehdy, když se na jejich hledání budete soustředit více než na samotnou hru. To samé platí také o vozech (kterých je kolem šedesáti) a nespočet je i postav chodců.

Kromě aut se sem tam potkáme i s tramvají, impresivní je i přejíždění mostů přes řeku - jeden je otvírací, druhý zase připomíná most ze San Francisca. Zaujme i vykreslování mrakodrapů při přejíždění horizontu, přičemž vzdálenost vykreslování se dá nastavit. Stejně jako v GTA3 ale nejste vy ten jediný zlý a celé město nežije spořádaným životem - ostatní mohou dělat dopravní i jiné přestupky úplně stejně, takže se vyplatí dávat si pozor.

Grafickému zpracování se nedá skoro nic vytknout, podíváte-li se do tváří hrdinů, máte pocit, že jsou jako opravdové. Stejně perfektně jsou zpracovány i veškeré pohyby, technologie motion capture se prostě pozná hned - starý chlapík si pomalu sedá, nejdříve opře ruce o stůl, pak teprve těžkopádně s výdechem dosedne na lavici. Stejně tak si autoři vyhráli i s mimikou postav a celkovými detaily téměř u všeho. Jen občas se stane, že se někde prolínají textury (v pěstních soubojích se do sebe těla boří jako lžička do kávy) nebo chybí menší objekty (policista si zřejmě pokutu píše do virtuálního bločku, stejně jako vám předává imaginární lístek). Výjimečně můžete narazit i na levitující mrtvoly.

 Povolání Mafián, praxe není podmínkou
Samotné hraní Mafie je pak spíše jako sledování a účinkování ve filmu. Všechny mise jsou protkány nesčetnými videosekvencemi v enginu hry a jedna událost nezřídka přímo navazuje na druhou. Pokud dostanete úkol, musíte si na místo určení dojet, stejně jako po jeho úspěšném splnění, zase přijet zpět na základnu, tedy do Salieriho baru.


Hned u první mise - tedy pomsty („oni mi rozbili auto, já jim rozbiju tři“) si uvědomíte, že Mafia není žádná střílečka typu „přijď a zabíjej". Dříve, než se do daného úkolu pustíte, je lepší zamyslet se nad tím, zda existují i jiné možnosti než někam naběhnout a pokusit se protivníky „vymastit“. Nakonec zjistíte, že ani se dvěma zápalnými láhvemi a bassebalkou nemusíte být proti gangu s pistolemi ztracen, stačí, když si uvědomíte, že tu existuje jakýsi zadní vchod, sudy s hořlavinou a že hlídač, který je mrtvý, nikoho na pomoc nezavolá. I když na druhou stranu je sice zvláštní, že někdo, komu hodíte na dvorek dva Molotovy, tuto skutečnost nezaregistruje, ale o tom více až o pár odstavců dál u hodnocení samotné umělé inteligence.

Obdobně se dá uvažovat i v dalších kapitolách, které se ponesou ve stejném duchu, jen v jiných prostředích. Jako vybírač výpalného (jistě víte, jak to myslím) si užijete přestřelku v motýlku za městem, střílet se bude i v prosperujícím několikapatrovém hotelu, zapadlé čtvrti, kostele s probíhajícím pohřbem, u honosné vilky, na střechách věžáků, na krytém parkovišti, na party a nakonec i v obrazové galerii - lokace jsou velmi rozmanité a ještě rozmanitější jsou důvody, které vás do nich zavedou. Život mafiána není žádná pohádka pro holčičky - kolikrát se budete muset otočit i proti svým bývalým přátelům (dobře, tak drsný zase nejste, nastane čas i pro ukázku vašeho dobrého srdce).

Ale zpět k akci - ne vždy je okamžité tasení „koltu“ (třeba nejčastějšího - Coltu 1911) tím nejlepším řešením, existují i mise, kdy příliš brzkým výstřelem vyděsíte své oběti, které vám jednoduše uprchnou dříve, než se k nim vůbec dostanete. Celkem ve hře nalezneme dvacítku různorodých, ale elegantně propojených kapitol, jejíž dohrání by vám nemělo zabrat více než 25 (nám „věčným závodníkům“ více než 30) hodin.

 Prostředky likvidace
Klasikou zůstávají pistole a pušky, vděční budete za brokovnice či samopaly. Vystačit si zkrátka musíte s tím, co vám u Salieriho dají do ruky - obvyklá bude baseballová pálka, nezřídka se budou hodit i vlastní pěsti. Samozřejmě můžete sebrat zbraň mrtvého nepřítele, jejich počet se nezdá být omezený. Pokud už zbraň daného typu máte, ponecháte si jen munici (taktéž nelze nabíjet donekonečna).


Příjemné je, že stejně jako vy, i nepřátelé si musí vyměňovat zásobníky, tudíž nastávají slepé chvilky, které můžete lehce využít. Přebíjení funguje automaticky, pokud si přebijete ručně, měníte celé zásobníky, ne, že (jak se občas stává) jen doplňujete náboje (samozřejmě, pokud nejde přímo o zbraně, kde to tak funguje). Jestliže přebijete, daný zásobník prostě nahradíte novým a starý vyhodíte, byť by byl jen poloprázdný.

 Obtížné závody?
Bouřlivou diskusi nejen na Tiscali Games vzbudil někým proklínaný lostheavenský závod, který musíte jako náhradník absolvovat ve zhruba třetině hry. Kromě chorobných hráčů Grand Prix Legends jej patrně nikdo neoznačí za hračku, ovšem zvládnout se po několika pokusech dá (pokud to přece jen nepůjde, dá se použít uložená pozice po závodě).

V souvislosti s tím se snesla ostrá kritika i na způsob ukládání pozic ve hře. Savování je totiž plně automatické, tudíž nemáte možnost jej jakkoliv ovlivnit. Pravdou zůstává, že intervaly, po kterých se hra sama ukládá, jsou v rozumných odstupech (celkem asi stovka savepointů), ale i přesto by možná bylo jednodušší a příjemnější nechat ukládání na hráči (třeba s omezeným počtem na misi). Ačkoliv, bylo by pak finální kolo závodu s ostatními jezdci těsně v závěsu tak napínavé?

 Umělá inteligence aneb je to prostě jen stroj
Ze začátku se vám vaši protivníci zdají chytří, po dvou misích už méně a čím déle budete hrát, tím více si budete uvědomovat, že je to prostě stále jen naprogramovaný stroj. Možná právě proto se nedávno objevily spekulace o existenci patche, ale jak později uvedli představitelé Illusion Softworks, nebylo by to z technického hlediska tak snadno proveditelné, neboť většina postav se pohybuje po rozloze 12ti km2 a jejich cesty se proto nedají tak lehce přizpůsobit. To však nic nemění na faktu, že většina skutečných problémů je přímo u chování nepřátel v konkrétních misích.

Je pravda, že v mnoha situacích se dočkáte od svým kolegů takového chování, které vám vyrazí dech, ale to jen proto, že se prostě s takovou situací počítalo. Co se týče větší flexibility, ta tu zkrátka není (a ze struktury hry asi ani nemůže být).


Jít například něco vyřídit s dalším mafiánem po boku vůbec není taková výhra, jak by se mohlo zdát, protože mise obvykle končí i tehdy, pokud zabijí jen jeho (co na tom, že vy jste v plné síle) a že je takový konec mnohem pravděpodobnější, snad nemusím vůbec zdůrazňovat. Ačkoliv se Paulie i Sam snaží krýt a jejich taktika je poměrně obstojná, stejně je pro jejich úmrtnost začnete po čase nenávidět (především v pěstní potyčce nedaleko čínské čtvrti a v garážích).

 Chyby a chybky
Veselí jsou i chodci ve městě. Klidně si pošlapují po chodníku, jakmile však několikrát stisknete ve svém vozu klakson, vyděšeně uskočí, a to nezřídka přímo do silnice pod kola vozu (stále jen jediná animace).

Nepříjemné také je, že pokud stojíte krajem vozu u nějaké budovy. tak se do něj z dané strany nedá nastoupit, vaše kolegy prostě nenapadne nalézt jedněmi dveřmi. Sam nasedá zprava, Paulie zleva a pokud na levé straně něco je, bude Paulie bezradně chodit kolem auta sem a tam. Samozřejmě, že není nic složitého přeparkovat, jen by od nich člověk čekal trochu více přizpůsobivosti, obzvlášť když jde obvykle o čas.

 Podivní muži zákona
Zajímaví jsou policisté, s takovými by byla v reálu radost se setkávat. Příklad: jedete příliš rychle - chytí vás - zaplatíte pokutu. Zatím vše v pořádku. Pokud se ihned opět bláznivě rozjedete, policejní auto, jedoucí za vámi, vás samozřejmě opět zastaví. Znovu ta samá animace, ta samá pokuta. Zkusíte to potřetí. Stále se nic nezměnilo. S klidem vám napíší bloček, jako by vás právě chytli, co na tom, že už je to na posledních tři sta metrech poosmé. Můžete je provokovat snad donekonečna.

Jinak policisté v jádru nejsou úplně hloupí (alespoň ve hře :-), pokud třeba za přestupek nezastavíte, snažíte se ujet a nakonec vás stejně dopadnou, s žádnou pokutou se zatěžovat nebudou a rovnou vám nasadí želízka. A jestliže se pokusíte se zbraní v ruce o odpor, jednoduše vás zastřelí - co vás v dané době čeká, zobrazuje ikonka v horní části obrazovky. Na rozdíl od GTA3 jsou také mnohem pozornější, stačí v jejich blízkosti jet na červenou a už je máte za zadkem.


Obecně se dá říct, že nepřátelé v Mafii mohou dát někdy i zabrat. Obstojně se kryjí a skrčují, když je třeba (především při přebíjení), jen to nabíhání přímo před hlaveň by nemuselo být tak časté. Stejně jako v podobných third-person akcích, i tady máte možnost nahlédnout kamerou za roh, aniž by se vaše postava fyzicky pohnula, což vám dává při číhání značnou výhodu. Pokud se dostanete nepříteli do zad, je vše mnohem jednodušší, obvykle na vás nebude příliš reagovat (a po ráně z brokovnice je už většinou pozdě) - doporučuji vyzkoušet v garážích.

 Téměř nekonečná svoboda
Zatím jsme mluvili pouze o standardní hře, na výběr však máte ještě mod Jízda, který je inspirovaný v Grand Theft Auto a dovolí volně jezdit či chodit po městě a dělat si téměř vše, co zachcete. Základem je výběr prostředí (den/noc, město/venkov, hustota provozu, hustota chodců …) a selekce vozu. Kromě kochání prostředím jde hlavně o sbírání peněz, za které si můžete nechat opravit auto, koupit zbraně, munici atd. A jak si vydělat? Možností je nespočet, okrádáním nevinných či provozováním taxislužby začínaje a chytáním gangsterů konče. Ano, podobně jako v GTA3 se můžete dát i na druhou stranu zákona). Rozhodně doporučuji udělat si poznávací výlet nadzemkou a prohlédnout si tak pořádně město z jiné perspektivy.

Pokud úspěšně dokončíte singleplayerovou část hry, odemknete se vám ještě další mod Extrémní jízda, ve kterém se už bez policejního doprovodu pouštíte do mnohem krkolomnějších akcí, jejichž popis by vydaly na další dlouhou recenzi.

 Kdopak to mluví?
Tommyho Marek Vašut, Paulieho Petr Rychlý, Sama Luděk Čtvrtlík, Tommyho lásku Sáru neméně půvabná Linda Rybová, velkého bosse Dona Salieriho Antonín Molčík a ve výčtu známých jmen by se dalo ještě pokračovat. Žádnou cenzuru ani umírněnost v dabingu nečekejte, sedne přesně do atmosféry hry a pro sprosté slovo (nejen) při vypjaté situaci nechodí ani jeden z hlavních protagonistů daleko.

Je naprosto zřejmé, že se Illusionům tvroba české lokalizace z finančního hlediska příliš nevyplatí, proto oceňuji, že se do ní vůbec pustili. Kromě již zmiňovaného dabingu, který je mnohem vulgárnější a přirozenější než anglický, naleznete pár změn i v některých texturách přímo v Mafii. Jinak oproti našim západním kolegům o nic nepříjdete (názvy míst na mapě zůstávají stejné), naopak také ale nic navíc nezískáte - ani lepší AI, jak si někteří myslí nebo spekulují v diskusních fórech.


"Krvavost" hry můžete nastavit ve stejné míře v obou verzích (na rozdíl od německé, kde červená netekla, pokud jste si nenainstalovali neoficiální blood patch) a nezdá se ani, že by ubylo pěny v Michellině vaně (jak praví herní pověst, pěna musela být přidána, protože grafikova fantazie překročila meze chápavosti vydavatele :)

 Multiplayer
Stručně řečeno - není. Na Mafii se čekalo hodně dlouho a i přesto vychází bez multiplayeru, ten už se prostě nestihl dokončit tak kvalitně, jak by si sami autoři představovali. Chvála jim za to, že se nesnaží do hry nacpat nedodělky za každou cenu, ovšem trochu to zamrzí, zvláště když víme, že kromě klasického, měla hra obsahovat i své vlastní závody.

Nedávno všem síťově orientovaným hráčům svitla naděje, když se po internetu začaly šířit nepotvrzené informace (nebo fámy?), že vývojáři hodlají vydat multiplayer patch. Možná právě on by mohl být ta klíčová věc, která Mafii vytáhne z občasného nezaslouženého stínu GTA3, ale i tak by šlo pravděpodobně jen o dříve avizované závodění po síti. A propos, když mluvíme o Grand Theft Auto 3 …

 Proč Mafia není GTA 3?
Nebudeme si lhát a tvrdit, že Mafia je něco absolutně jiného než Grand Theft Auto III. Už od dob prvních preview k němu byla přirovnávána a je s ním srovnávána doposud. Obě hry mají mnoho společných klíčových prvků, ale i přesto existuje poměrně dost odlišností, které z nich dělají dva plnohodnotné tituly. Mafia a GTA3 se k sobě nemají tak jako třeba Ultima Online a Asheron’s Call, nemusíte si vybrat buď jedno nebo druhé, vzájemně se nevylučují. Zahrajte si a uvidíte. Proč?

1) Doba - třicátá léta nejsou současnost, dnešní gangy nejsou noblesní mafií minulosti, jiná auta, jiné domy … celkově úplně jiná atmosféra, nemluvě o detailech. A pokud mluvíme o době „denní a noční“, pak v Mafii na rozdíl od GTA3 automatické střídání těchto cyklů v průběhu samotných misí nenalezneme, ale zase je pravda, že obvykle zdejší mise trvají jen během pár hodin.


další obrázky z této hry najdete v naší sekci screenshotů

2) Příběh - Mafia se snaží všechny situace nějak dějově spojit - zkrátka vždy víte, co, kdy a proč děláte, znáte důvody, které tomu předcházely, neběháte jen tak po městě a neděláte to, co vašeho šéfa zrovna napadne. Oproti tomu a právě kvůli tomu se také Mafia jeví jako méně svobodná hra, skvělý příběh plný dějových zvratů to však mnohonásobně kompenzuje.

3) Zábava
- Mafia je velkoryse pojata jako simulace gangstera se vším všudy, GTA 3 sice také, ale mnohem více se nese v arkádovém/komiksovém stylu, Mafia je proti GTA3 vážnější až serióznější.

4) Méně promyšleného násilí - samozřejmě, i v Mafii můžete nabít zbraň a jít se představit spoluobčanům na chodníku, ovšem na autobus plný mrtvých dětiček v GTA3 to (díkybohu?) nemá.

5) Auta a nadzemka - že se ve třicátých letech objevovaly jiné modely vozů, je vcelku jasné a tento rozdíl už spadá do bodu jedna, ovšem jízda a vůbec chování aut v Mafii a GTA3 se také hodně liší. A co se týká té nadzemky, v GTA3 do ní pouze na stanici nastoupíte a za chvilku jste vysazeni někde jinde, zatímco v Mafii se můžete kochat pohledem na hezčí grafiku celého města přímo z okna dopravní soupravy.

 Finále
Mafia měla být původně hotova již před dvěma lety, z čehož pramenila opodstatněná obava nejednoho domácího hráče, jestli pro dnešní svět nebude jak enginem, tak zpracováním příliš zastaralá. Naštěstí si vybalancovala velmi solidní kompromis mezi rozumnými hardwarovými nároky a kvalitou. Rozhodně se dá srovnávat i s opěvovaným Grand Theft Auto 3 pro PC a v některých aspektech ho i hravě předčí. Ačkoliv žánrem je mu velmi blízká, pro hráče, kteří dokáží ocenit příběh a unikátní atmosféru, zůstane přece něčím trochu jiným a místy i lepším.